Založení Říma

Podle historických pramenů byl Řím založen v roce 753 př.n.l.. Tento letopočet byl také historiky přijat za tradiční datum založení Říma. První sídla však na pahorcích Kapitol a Palatin vznikla pravděpodobně již v 10. století př.n.l. Později se osady rozšířily i na ostatní pahorky a jejich postupným spojováním začalo vznikat město. Politickým a náboženským centrem města se stal Kapitol.

Legenda o založení Říma

Podle legendy je vznik Říma spojen s dějinami Tróje a hrdinou Aeneem, jehož potomky byli bratři dvojčata Romulus a Remus. Po narození byla dvojčata na příkaz krále města Alba Longa vhozena do řeky Tibery. Dvojčata se však neutopila a na břehu je našla vlčice, která je odkojila a vychovala. Bratři později krále Albu Longa porazili, založili si vlastní město a králem se stal Romulus. Remus byl za posmívání Romulem zabit. Po Romulovi vládli pak ještě tři králové – Numa Pompilius, který zavedl římské náboženské obřady a zvyky; Tulla Hostilia a Ancus Marcius, který založil přístav v Ostii.

Etruští králové a Řím

Koncem 7. stol. př.n.l. napadli Řím Etruskové. Prvním etruským králem se stal v roce 616 př.n.l. Tarquinius Priscus. Vláda Etrusků trvala až do roku 510 př.n.l., kdy se Řím stal římskou republikou. Po dobu vlády Etrusků se na trůně vystřídalo celkem 7 králů.

Římská republika

Vládu v římské republice vykonávali dva konzulové, kteří měli nejvyšší výkonnou moc – byli veliteli vojska a byli včele soustavy magistrátských úřadů. Úředním místem římské republiky bylo Forum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenských setkáním a schůzím.

Prvním pevným bodem římských dějin byl rok 450 př.n.l., kdy byl sepsán zákon dvanácti desek. V tomto zákon bylo poprvé zachyceno zvykové právo, které se týkalo především občanského a trestního práva a také procesního řádu.

Římská republika postupně rozšířila na většinu Apeninského poloostrova a také do zámořských území – Španělska, severní Afriky a Řecka. Stále se zvětšující Římská republika nabízela příležitosti moci chtivým jedincům a konflikty mezi nimi nakonec stály v roce 49 př.n.l. za rozpadem republiky.

Římské císařství

Julsko-klaudijská dynastie

Po rozpadu Římské republiky začal Římu vládnout G. J. Caesar. Ihned po usednutí do čela Říma zahájil Caesar rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Roku 45 př.n.l. Caesar prosadil zákon, který mu umožňoval osobně vybírat kandidáty pro vysoké úřady a tak si přisvojil titul Imperátor (císař). Stal se nejvyšším velitelem římských ozbrojených sil a sám se jmenoval doživotním diktátorem. Tím pobouřil M. I. Bruta a řadu dalších římských senátorů, kteří ho společně roku 44 př.n.l. zavraždili. Mysleli si, že po smrti Caesara bude obnovena republika. To se ovšem nestalo. Vedlo to k rozpoutání občanských válek, ze kterých vyšel vítězně Caesarův adoptivní syn Octavianus, který v Římu nastolil římské císařství. V roce 42 př.n.l. byl Caesar římským senátem ficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů.

Octavianus přijal titul Augustus a stal se prvním římským císařem. Augustova vláda přinesla státu prospěch a blahobyt a z Říma se stal reprezentativní střed říše. Augustus nechal vybudovat síť nových silnic a cest, rozkvět zažívalo hospodářství i kultura. Bohatě podporována i urbanizace, vznikly veřejné budovy, lázně, cirky, fóra paláce z mramoru.

Po Augustově smrti v roce 14 n.l. nastoupil na trůn Augustův adoptivní syn Tiberius, který se během své vlády staral hlavně o zabezpečení hranic říše a naplnění státní pokladny.

Po Tiberovi se stal v roce 37 n.l. římským císařem tyran Caligula, jehož vláda skončila předčasně po třech letech. Byl i s manželkou a dcerou zavražděn pretoriány.

Vliv pretoriánů měl podíl na zvolení nového císaře, kterým se stal strýc Caliguly Claudius. Císař Claudius byl moudrý, inteligentní, ale díky obrně se stal terčem posměchu. Svou první ženu musel nechat zabít, protože se svým milencem uspořádala něco jako svatební obřad. Za Claudia byla k říši připojena Británie a  později také Thrákie, která měla již předtím status klientského státu závislého na Římu. Svou první ženu musel nechat zabít, protože se svým milencem uspořádala něco jako svatební obřad. Druhou ženou Claudia se stala jeho Agripinna, která také údajně Claudia otrávila jedovatými houbami.

Po smrti Claudia v roce 54 n.l. nastoupil na trůn Agrippin syn z prvního manželství Nero. Vláda císaře Nera vypadala zpočátku pro všechny velmi nadějně a velmi brzy se změnila v teror. Císař Nero nechal povraždit většinu členů své rodiny a dodnes je obviňován, že v roce 64 n.l. nechal zapálit Řím. Za jeho vlády došlo k prvnímu pronásledování křesťanů. Hrůzovláda císaře Nera skončila sebevraždou, když se proti němu vzbouřily legie.

Smrtí císaře Nera v roce 68 n.l. znamenala konec vlády julsko-klaudijské dynastie a také významný milník v dějinách Říma. Od smrti císaře Nera už jen málokterý císař pocházel ze staré římské aristokracie a v římské říši nastal chaos.

Rok čtyř císařů

Po smrti císaře Nera následovala krátká vláda císaře Servia Sulpicia Galby, jehož vražda v lednu 69 vyvolala občanské války mezi všemi zájemci o vládu v říši. Vrahem Galby byl významný stoupenec císaře Nera Otho. Otho byl zvolen císařem, ačkoliv senátoři věděli, že v Germánii byl zvolen již jiný císař – Vitellius. Vitellius zpochybnil Othův nástup a vypukla občanská válka, ve které Otho prohrál a v dubnu 69 spáchal sebevraždu. Vitellius se tak stal jediným císařem. Ale ani vláda Vitellia netrvala dlouho. V prosinci 69 byl vyhnán z úřadu a zabit. Koncem roku 69 se stal císařem Vespasianus, zakladatel druhé císařské dynastie – Flaviovské .

Flaviovská dynastie

Vespasianus po dobu své vlády uspořádal státní finance a pokusil se  zajistil hranice říše na východě před proniknutím Parthů. V letech 69 – 79 n.l. nechal postavit Koloseum.

Po smrti císaře Vespasiana se v roce 79 stal císařem jeho syn Titus, který pokračoval v židovské válce a byl v ní úspěšný. Vláda Tita byla provázena převážně katastrofami (morová epidemie, výbuch Vesusu apod.) Významným bodem za jeho vlády byl rok 80, kdy byl dokončen Flaviovský amfiteátr.

Po předčasné smrti císaře Tita v roce 81 nastoupil na trůn jeho bratr Domitianus, jehož vláda je v mnohých historických pramenech považována za temnou. Domitianus požadoval, aby mu byla prokazována božská úcta a jmenoval se také dominem, což je pán nad otroky.  Jeho vláda však zaznamenala i několik úspěchů – vítězné války s Brity, Germány a Dáky a také efektivní správní systém. Vláda císaře Dominitiana skončila v roce 96, kdy se stal obětí palácového převratu.

Období adoptivních císařů

Po třech císařích Flaviovské dynastie následovala v říši období adoptivních císařů.

Období adoptivních císařů je považováno za kulturní, hospodářský a mocenský vrchol římského impéria.

V roce 96 byl senátem zvolen novým římským císařem M.C. Nerva, který pocházel ze staré senátorské rodiny. Významným počinem za jeho vlády bylo stanovení nástupce adopcí bez ohledu na příbuzenský vztah, nýbrž podle politických a vojenských schopností zajistit rozkvět říše. Tímto krokem se tak jeho nástupcem mohl stát vojevůdce Traianus. Traianus byl historicky prvním císařem, který nepocházel z Itálie, ale z provincie (Hispánie). Traianus je oslavován jako nejlepší císař. Říše římská za jeho vlády v roce 117 dosáhla nejvetšího územního rozsahu. Římská moc zasahala od Skotska až po Núbii severojižně a od Portugalska západně po Mezopotámii východně.

Trianovy nástupci Hadrianus, Antonius Pius a Marcus Aurelius usilovali o republikánské tradice, země přes menší finanční problémy dále vzkvétala. Císař Hadrianus nechal přestavět Pantheon a postavit Andělský hrad. Spoluvládcem Marca Aurelia byl Lucius Verus.