Forum Boarium (Foro Boario) je považováno za nejstarší centrum obchodu v Římě a významnou obchodní oblast v dobách starověkého Říma, především díky výhodné poloze. Zde se totiž nacházely první dva mosty přes Řeku Tiberu a také původní hlavní římský přístav Portus Tiberinus. Svůj název Forum Boarium dostalo podle dobytka (z latinského Bos – dobytek), protože bylo primárně využíváno jako dobytčí trh.
Dnes se na území Fora Boaria nachází náměstí Piazza della Bocca della Verità, ale i tak se dochovalo pár původních staveb. Jsou to dva chrámy z doby republiky a dva oblouky z dob císařství.
Chrámy na Foru Boariu
Forum Boarium bylo i náboženským centrem, nacházely se zde dva chrámy, které můžeme obdivovat dodnes. Je to Chrám Hérakla vítězného (Tempio di Ercole) a Portunův chrám (Tempio di Portuno). Dochovaly se díky tomu, že byly ve středověku přestavěny na kostely.
Chrám Hérakla vítězného
Chrám Hérakla vítězného (Tempio di Ercole) pochází z roku 120 př. n. l. a je nejstarší dochovanou mramorovou budovu v Římě. Byl zasvěcen Héraklu vítěznému, který byl patronem obchodníků.
Někdy je chrám nesprávně označován jako Vestin chrám. K chybnému označení došlo pravděpodobně v období Renesance díky jeho vzhledu, podobá se Vestinu chrámu na Foru Romanu.
Chrám (stavba typu monopteros) má kruhový tvar o průměru 14,8 metrů a obklopuje ho 20 korintských sloupů. Autorem Chrámu Hérakla vítězného je pravděpodobně Hermodoros di Salamina.
Chrám byl rekonstruován za vlády císaře Tiberia, pravděpodobně byl poničen povodní v roce 15 n. l. V roce 1140 byl přeměněn na kostel Santo Stefano delle Carrozze a v polovině 16. století na kostel Santa Maria del Sole k uctění zázraku, který se stal na břehu řeky Tibery. Byl zde nalezen obraz Panny Marie, ze kterého vyházel paprsek. Tento zázrak stále připomíná freska Panny Marie s dítětem a svatými uvnitř chrámu.
Ve velmi dobrém stavu, především díky přeměně na kostel, zůstal chrám do 19. století, kdy se do obnovy původního vzhledu chrámu pustil Giuseppe Valadier. Podle dochovaných zápisků Valadiera se z původních 20 sloupů dochovalo pouze 19 (z 20. zůstaly jen základy), čtyřem sloupům navíc chyběla horní část, proto se rozhodl pro rekonstrukci pouze těch částí, u kterých si byl zcela jistý jejich původní podobou. Z ekonomických důvodů také nebylo možné provést rekonstrukci chybějícího sloupu.
Zcela rekonstruovat chrám do původní podoby se podařilo až v roce 1996.
Portunův chrám
Portunův chrám (Tempio di Portuno) je nejlépe dochovanou budovou starověkého Říma. Dlouhá staletí byl mylně označován za Chrám Fortuny Virilis (Fortuny „mužné“), nakonec se však dle dochovaných pramenů zjistilo, že se jedná o chrám zasvěcený Portunovi, ochránci přístavů.
Původní podoba chrámu se datuje do 4. – 3. století př. n. l., jeho současná podoba však pravděpodobně pochází z druhé poloviny 2. století př. n. l. V 1. století př. n. l. pak chrám prošel ještě rekonstrukcí. Stavbu se podařilo datovat z materiálů nalezených v základech.
Portunův chrám má iontový řád, stojí na vysokém pódiu pokrytém travertinovými deskami, sloupoví v tetrastylu (4 iontové sloupy vepředu a dva po obou stranách obklopují verandu), ostatní tři stěny obklopují sloupy zapuštěné do stěn celly (pseudoperiptera).
V 9. století byl chrám přeměn na křesťanský kostel. Nejprve na kostel Santa Maria Secundicerii a poté na kostel Santa Maria Egiziaca. Pozůstatky středověkých fresek jsou v chrámu stále viditelné.
Do své původní podoby byl Portunův chrám obnoven v roce 1916.
Janusův oblouk
Na severním okraji Fora Boaria se nachází Janusův oblouk (Arco di Giano), tzv. tetrapylon. Oblouk pochází ze 4. století a pravděpodobně se dle některých pramenů jedná o Arcus Costantini. Tuto teroii podporují i fragmenty nápisu uložené v nedalekém kostele San Giorgino al Velabro, které zmiňují tyrana poraženého císařem. Mohlo by se tak jednat o Konstantina II. a jeho vítězství nad Magnetiem nebo samotného Konstantina Velikého. Při posledních restaurátorských pracích se podařilo odkrýt část nápisu na oblouku – tři písmena „COS“, to potvrzuje tedy spíše domněnku, že se jednalo o vítězný oblouk, který císaři Konstantinovi Velikému věnovali jeho synové.
Existuje však ještě další teorie související s názvem, který ten to oblouk nese. Mohlo by se jednat o oblouk zasvěcený bohu Janusovi či odkazovat na latinský termín ianus (krytá pasáž). Pod obloukem se mohli před nepříznivým počasím schovávat obchodníci a uzavírat zde obchody.
Oblouk má čtvercový půdorys se stranami o délce 12 m a výšce 16 m, je tvořen 4 slouoy, které nesou křížovou klenbu zdobenou na vnějších stranách výklenky. Ve výklencích se původně pravděpodobně nacházely sochy. Z původní dekorace se však mnoho nedochovalo. Zůstaly tu pouze 4 sochy bohyně Romy, Minervy, Juno a Ceres.
Ve středověku byl Janusův oblouk využit římskou rodinou Frangipane jako pevnost. V této době došlo k zazdění oblouků. Když pak v roce 1827 došlo ke zboření opevnění, byla pravděpodobně odstraněna i střecha, o které se mysleli, že k původní stavbě nepatří
Oblouk Argentari
Oblouk Argentari (Arco degli Argentari) byl postaven v roce 204 v místě, kde vcházelo do oblasti Fora Boaria. Oblouk nechali postavit obchodníci a směnárnici z fóra jako poděkování císaři Septimu Severovi a jeho rodině.
Oblouk Argentari ve skutečnosti vlastně ani obloukem není, nemá totiž klenutou konstrukci, ale je tvořen dvěma pilíři z cihel pokrytých mramorem, které nesou architráv.
Východní pilíř byl v roce 683 n. l. částečně začleněn do stavby kostela San Giorgio al Velabro.
Oblouk je 6,8 metrů vysoký; 5,86 metrů široký a bohatě zdoben reliéfy. Vnější strany zdobí nápis a vyobrazení Hérakla. Panely uvnitř oblouku výjevy obětování. Vpravo je vyobrazen císař Septimus Severus a jeho manželka Iulia Domna, původně zde byl vyobrazen i Geta (syn císaře Septima Severa). Vlevo je vyobrazen Caracalla, původně zde byli vyobrazeni i jeho manželka Plautilla a jeho tchán Plautian. Reliéfy Geta, Plautilly a Plautiana nechal později odstranit Caracalla (odstraněno z důvodu „damnatio memoriae“ – zatracení památky).
Poslední průzkumy prokázaly, že na oblouku bylo původně umístěno pět soch: ve středu socha císaře Septima Severa, vlevo jeho manželka Iulia Domna a syn Geta; vpravo jeho syn Caracalla s manželkou Fulvií Plautilla.
